Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kázání z neděle Devítníku 12.2. 2017

13. 2. 2017

Základ našeho dnešního kázání jsou slova z Lukášova evangelia 17,7-10

SUSPIRIUM: Pane Bože, nebeský Otče, víme, že s tím, co činíme, před tebou nemůžeme obstát. Pomoz nám, abychom se spoléhali pouze na tvou milost a všechno, co nás tíží a tísní, s tvou pomocí přemáhali skrze Ježíše Krista, našeho Pána.

Milé sestry, milí bratři!

 Naše první čtení nám pěkně otevírá, v čem spočívá skutečná a pravá, tj. nefalšovaná moudrost. Rozhodně není moudrost k chlubení, a ani není proto, aby nám přinášela „prospěch“. Pravá a jediná moudrost roste jedině z toho, že člověk zná Hospodina. Že se snaží postihnout, pochopit a přijmout do svého života jeho vůli.

 Ptá-li se kdo proč je to důležité, pak proto, že Hospodin jedině vidí do každé situace, navíc je schopný ji proměnit. Ta, která se jeví černou, tmavou a neřešitelnou on otevře a nasvítí světlem své lásky a milosrdenstvím. On ukáže, že je to cesta, která má smysl a cíl. A to je pro nás lidi velmi podstatným „nedělat nic zbytečného“. Každý z lidí chce totiž být platným a vidět, že jeho cesta někam vede. Takového pochopení může dojít každý, kdo se opře o toho, kdo neuhne a kdo poskytl radu i pomoc.

 Je potřeba se však zbavit jedné lidské vlastnosti – a to nám také hezky ukazuje naše první čtení. Tím je snaha si na něco hrát. V tom našem případě spoléhání na formální záležitosti – jako je třeba obřízka. A ta přece byla symbolem, že člověk k někomu náleží, jde o svědectví smlouvy mezi Hospodinem a člověkem. Takže měla svůj velký význam a měla, mohla sloužit jako jedna z připomínek této smlouvy.

 Jenže k čemu takové veliké a halasné přihlášení k Hospodinu, když ve skutečnosti dotyční nemají „obřezané srdce“. Tu se myslí především na to, že jedna věc je hrát si na něco a druhá věc je dotyčnou záležitost mít v srdci. Člověk je schopný a někdy i ochotný hrát svou lásku, svou snahu a vnitřně myslí na úplně jiné záležitosti. K ničemu dobrému to nemůže nikoho přivést – a v konečném důsledku to poškodí i dotyčného. Lepší je do takové hry na něco vůbec nevstupovat a říci jasné slovo, i kdyby nám pán tohoto světa radil různé zdánlivě nejlepší rady …

7 "Řekne snad někdo svému služebníku, který se vrátil z pole, kde oral nebo pásl: 'Pojď si hned sednout ke stolu'?

 Náš vlastní oddíl začíná překvapivými slovy. Respektive takovými, která překračují obvyklé přistupování a jednání, prostě něco na co jsme zvyklí a má to i svůj řád ve společnosti. Jistě to neznamená, že tyto obvyklosti a zažité cesty jsou dobré, nebo špatné. Jednoduše řečeno postupujeme podle nich, bez toho abychom se nad tím vůbec zamysleli.

 Ale Písmo svaté nám nepřináší tento příběh proto, aby nás šokovalo a řeklo, že všechny obvyklosti a řekněme domluvená pravidla a regule jsou špatné. Ne, je potřeba na jejich základě se zamyslet na našem vztahu k Bohu a stejně i našim bližním. Zda-li příliš mnoho věcí nepřijímáme automaticky, samozřejmě, aniž bychom si uvědomili, co to stálo druhou stranu, ano myslím na tu Boží.

 Šok, či velké překvapení má vyvolat i náš dnešní oddíl – nikoliv pro nějaký strach, ale pro radost a snahu tuto radost předat dalším, kteří ještě nebyli obdarováni touto nefalšovanou radostí. Však i oni mají zahlédnout prožít to, že se k nim a právě k nim sklonil Bůh sám, stejně jako ke každému, kdo o Boha stojí a kdo mu neuzavírají své nitro.

 Ten výšin z vazby, který by nás měl vést k přemýšlení se zakládá v takové situaci, která se děje relativně dosti často – služebník se vrací večer z práce na poli – co mu asi řekne jeho pán? Dovedeme si představit a je to potřeba, kterak je dotyčný služebník unavený – ono nést tíhu práce na poli, stejně jako počasí, ať vedro, či zase nedobré počasí dá člověku řádně zabrat. A přece to není všechno. Myslím, že to dobře známe z našich životů, že jedna věc je naše vlastní zaměstnání, práce a druhá strana je zabezpečení své vlastní rodiny, domácnosti. Tam každému nastává druhá směna – nikdo se nad tím nepodivuje a obvyklé je i zde podat co nejlepší výkony. Samozřejmě, že jde o velmi náročnou aktivitu, na kterou musí si člověk na druhou stranu odpočinout, aby ji zvládnul.

Nicméně překvapivost je právě v té otázce – zda-li dotyčný pán by mohl takovému služebníku, i když si splnil svou povinnost svou službou na poli, aby si šel sednout ke stolu. Opakuji, že nejde o nějaký příklad ke kterému by se dobří pánové měli dostat. Ani zde není nějaké hodnocení, jen je zde silně podtržena překvapivost takového jednání, když by proběhlo …

 8 Neřekne mu spíše: 'Připrav mi něco k jídlu a přistroj se k obsluze, dokud se nenajím a nenapiji; pak budeš jíst a pít ty!'?

 Reakce hospodáře je přece předpokládatelná – tedy podle toho, co je ve většině praktikováno. Myslím, že i zde se chce připomenout, že je potřeba si všímat, vnímat každou situaci a nechat si ji otevřít někým, kdo vidí do všech záležitostí, do naší mysli i našeho srdce. Pak i neřešitelné záležitosti a věci, které nemají dobrý výhled se promění, otevřou novým směrem.

 Navíc i normální styl jednání, který by se i dal předpokládat, je možné nastavit s laskavostí, s vědomím lásky k druhému. Snad by stačilo si uvědomit, že druhý na nás nechce vyzrát, nechce nám ublížit, nýbrž třeba opravdu chce nám pomoci, či splnit svůj úkol, své poslání, svou odpovědnost.

 Ta slova Připrav mi něco k jídlu a přistroj se k obsluze, dokud se nenajím a nenapiji; pak budeš jíst a pít ty! Zní na první poslech nedobře, člověk si řekne, přece mají oba dva hlad, i žízeň. A který hlad a která žízeň má přednost – jistě, že má právo být nasycen, napojen každý, přece však má i toto své pořadí, jistý řád, který nám může pomoci v ochraně proti chaosu – a ten by mohl jenom způsobit, že se buď nenají nikdo, nebo by podobné počínání vyvolalo nesvár, hádku a nepokoj. A dobře víme, kterak toho jsou mnozí lidé plní.

 Ostatně i v tom na prvním poslechu výroku, který nám může dát mnohé otazníky do srdcí a myslí, je leccos spravedlivého a uvádějícího na pravou míru. Oběma se toho potřebného nasycení dostane – to je v přání a to je vůle Boží, tomu chce pomoci. Vlastně se i tímto projevuje Boží láska a jeho péče o nás, jeho děti.

 Asi v dnešním světě budou mnozí, kteří budou na základě tohoto výroku mluvit o nespravedlnosti – protože máme v krvi všechno vyvažovat a myslet na potřebné, tedy takové, kteří jsou za potřebné prohlášeni jako údajně potřební a údajné menšiny. Potřebnými jsou však ty, kteří se v reálu nějakých větších míst nedomáhají a jsou vskutku v koutě, prostě bez zájmu těch, kteří by se o ně měli zajímat. Lásku prostě potřebují všichni, snad v některých okamžicích někteří více, podobně jako odpuštění potřebujeme všichni, bez něj se přímo nedá žít. Nad vinou se přece, pokud si ji uvědomí, trápí srdce milionáře i nejchudšího …

 9 Děkuje snad svému služebníku, že udělal, co mu bylo přikázáno?

 Další verš nás opět přivádí k tomu, že je rozdíl udělat něco co se dá označit jako povinnost. Tedy to co je obvyklé a co se čeká, od toho, co je neobvyklé a co bychom nečekali. Jistě to každý z nás někdy zažil, ať už doma, či na nějakém jiném místě. Většinou jde o dobré překvapení. I když nás může stát třeba další námahu – to obzvlášť když se někdo do něčeho vrhne po hlavě, třeba zbrkle. V lepším případě to dopadne připáleným jídlem, horší když se stane nějaký úraz etc.

 Ostatně i k tomu, aby se dělo co se dít má, tedy, abychom pochopili, že je důležité, ba nutné vykonávat i záležitosti „povinné“ – je potřeba povzbuzování a poukaz k dobré stránce dotyčných záležitostí. Ano, právě proto, že nemusí být lidské nátuře příjemné. V takovém okamžiku je však dobré si připomenout, že lidský život se neskládá jenom z příjemných věcí, či záležitostí, které by se daly hezky schovat do kategorie, či chlívku povinností. Naštěstí zpětně řečeno – to třeba u našich potomků smí být nám dáno pochopení, že i oni prožijí, že to nebylo tak špatné a nedobré. Prostě člověk musí přijít na chuť dotyčnému, a my mu k tomu nejen jako rodiče smíme pomoci – vždy je potřeba pochopit, které a jaké pobídky u dotyčného fungují.

 To co je zde řečeno připadá právě jako jedno velké bláznovství – protože proč by nějaký pán měl děkovat svému služebníkovi, že si splnil svou práci, svou službu, která byla vlastně jeho povinností. Však byla navíc jeho Pánem přikázána. To se přece rozumí samo sebou, s velkým problémem by se setkal, když by právě tuto svou úlohu nesplnil. Jistě i k takové záležitosti se dá přistupovat z různých úhlů – a jak víme, i Písmo nás vede k pobídkám postupným, aby byla možnost víceronásobná domluva a dán čas dotyčnému, aby přišel k sobě a nahlédl svou situaci. Bůh má na mysli vždy dobrý konec dotyčného, ba celé záležitosti – a my bychom to měli přijmout, pokud to zvládáme a jsme toho schopni. Když nic jiného, tak alespoň k tomu dobrému vyústění, abychom odkazovali.

 Ale po pravdě je potřeba se ptát i nás samých, zda-li my sami neseme svou skutečnou odpovědnost, nebo jsme v častém lidském stádiu – vézt se za vozem, nechat druhé konat, podnikat a pak je pucovat, kritizovat, nenechat na něm tu pověstnou nitku suchou. Jenže kde má dotyčný k tomu právo, když on se nijak nepřičinil a ve své odpovědnosti selhal?

 10 Tak i vy, když učiníte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: 'Jsme jenom služebníci, učinili jsme to, co jsme byli povinni učinit.'"

 V posledním verši se nám ukazuje naše poslání, ba všech kristovců, křesťanů. Na nás se klade úkol, abychom učinili všechno, co nám bylo přikázáno. Jeví se to našinci jako nucení, abychom podnikali něco z musu – a to jak víme, není dobrým zdrojem ke kterékoliv akci, činnosti. Však si to porovnejte např. vařit, že musím, nebo vařit že to je mým koníčkem – pochopíme, že v druhém případě je kořením i láska a radost.

Nicméně zde se naopak připomíná nutnost podnikat, vykonávat věci, záležitosti, které nám nemusí být příjemné. A přece to má samo v sobě dobrý důvod – vydat to lepší i v oblastech, které bychom si sami nevybrali. Vězme, že i tím nás chce Bůh provést, přitom nás v tom nechce nechat samotné, nýbrž se nám projevuje jako opora.

 Když se toto vše naplní  a my to s jeho pomocí zvládneme, pak se nesmíme dostat do fáze, že bychom v sobě budovali nějaký pocit mimořádnosti, přílišné váženosti, která hraničí s pýchou, či je její odrůdou. Naopak máme být schopni vyznat, a to se také máme učit – jsme jenom služebníci. Často i ti „neužiteční“. Užitečnými nás činí Bůh sám, ten si nás s prachu pozvedá k významnosti.

 Toto vyznání, že jsme jenom služebníci Pána – souvisí i s tím pokračováním: učinili jsme to, co jsme byli povinni učinit. Měli bychom si právě tuto otázku často pokládat i přes den. A k tomu jistě i přidat, zda-li v tomto konání povinnosti následujeme Boží vůli. Aby se prostě i v této povinnosti neprojevila jenom naše vůle.

 Jistě, že to souvisí s vnitřní skromností, pokorou, abychom mohli dlouhodobě vnímat Boží milost, jeho odpuštění. Jen takový člověk je schopný vnímat, co od Boha přichází a dokáže se této vůli podřídit a přijmout ji…

MODLITBA PO KÁZÁNÍ Děkujeme ti Bože Otče, Synu i Duchu svatý za dnešní slova, která nám připomínají potřebu podnikat i věci, které se nám nemusí vždy líbit, ale je potřeba je učinit. Kéž i my v nich pochopíme díla, která vedou k prosazení tvé vůle a lásky. AMEN

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA